Medové opojení

Svět včel je neskutečný a udivující. Je to svět, bez kterého by celá planeta přestala existovat, vše by zahynulo. Včelí med je oblíbený pro svou specifickou chuť. Pan David Czyž zúročil tradici ve výrobě medových likérů v našem kraji a jeho produkty jsou nejen chutné, ale i zdravé. Pan Czyž patří do „Górolské swobody“, která zaručuje kvalitu a podporuje regionální produkty.

Co Vás přivedlo k tomu, že jste začal uvažovat o výrobě medových likérů a který produkt byl první?

Firmu jsem založil u sebe doma. Když jsme ten dům stavěli, měli jsme záměr, aby ve sklepě byly vyšší stropy, aby tam mohlo něco být. Byla to asi předtucha. Když jsme v roce 2001 kolaudovali, ještě jsme nevěděli, že budeme podnikat s medovými likéry. První výrobek byl medový likér s propolisem a začali jsme s ním v roce 2002. Ochutnávky jsme dělali doma a u souseda, kterého napadlo, že jej mohu klidně prodávat. To byl pro mě asi ten první impuls.

Myslela jsem si, že hlavní složkou, o kterou Vám od začátku šlo, byl med?

„Miodula“ se u nás pod horami vždy dělala a každý měl svůj recept. Med a alkohol byly hlavní složkou. Já zkusil přidat propolis. Vlastně jsem měl od počátku myšlenku připravovat nějaké „lykarstwo“. Včelaři vědí, že propolis je jedinečný, protože včela si nasbírá z přírody to, co je pro ni nejlepší, a potažmo tak svůj úl ochrání před vším, co v něm nemá být. Proto je tak účinný.

Máte manufakturu doma? Pomáhá Vám někdo z rodiny?

Ano, výrobna je v suterénu našeho domu. Pracovníci firmy jsou manželka, starší dcerka a já. Mladší dcerka ještě studuje, je na ekonomické, ale už teď nám hodně pomáhá s papíry. Jsem rád, že máme rodinnou firmu a můžeme být všichni pohromadě.

Jste včelař?

Pradědeček i dědeček byli včelaři. Když mi bylo 7 let, trávil jsem prázdniny u dědečka pod Kozubovou a pomáhal mu se včelami. Vzpomněl jsem si na to, když jsem se oženil, protože včelařil můj tchán. Takže jsem měl další impuls. Přiženil jsem se pod Velký Stožek a tam jsem už pak měl pár úlů. Kdysi na vesnici bylo včelaření přirozenou součástí hospodářství, lidé věděli, že je to pro tu přírodu nutné a když má někdo ovocné stromy, bude i větší úroda. Teď se spíše včelaří z přesvědčení. Začal jsem včelařit v roce 2001 a vydrželo mi to 10 let. Při výrobě likérů jsem byl včelařem ještě 7 let. Z časových důvodů, kdy začalo podnikání zabírat všechen čas, jsem se musel včelaření vzdát.

 Odkud teď berete med na vaše likéry?

Z Jeseníků, z včelařské farmy „Kolomý“. Je to rodinná firma. Med jsem nakupoval u Jana Kolomého staršího a teď už u jeho vnuka. Tady u nás bych to množství těžko sehnal. My máme spotřebu kolem 2 tun ročně a i když se to na jednu stranu může zdát hodně, na druhou stranu to tak moc není, protože podíl medu v našich likérech je velký, v „Mama z Tatóm“ je v jednom litru dokonce půl kila medu. Včelaři u nás už mají své zákazníky, a bylo by náročné sbírat po kapkách. V Jeseníkách jsou včelařské farmy a mají těch včelstev třeba až několik stovek. Jeseníky mají lepší podmínky, jsou méně obydlené a se včelami mohou kočovat. Mají úly na vlečkách a vozí je tam, kde to zrovna kvete. Je to i o té specializaci, že se včelaření věnují profesionálně. Beru od nich také vosk a propolis, a mám záruku kvality.

Jak převážíte ten med tak z daleka?

Jezdím s vlečkou. Med je kyblících 14 kg. Už se stalo i to, že se mi med vylil a včely ho našly hned, do několika minut kolem mě doslova hučely. Částečně se to dalo zachránit. Pár včel jsem si tehdy sebou i přivezl.

Jak dlouho se už prodejem likérů zabýváte a jaké to jsou?

Od roku 2003, takže teď je to už 20 let. První byl medový likér s propolisem, pak ořechovka, bylinka, smrkový a postupně přibývaly další. Před třemi lety napadlo Petra Staňa z Trojmezí, že bychom mohli dělat i „Vařonku“. Velmi autentickou etiketu nám namaloval bratr Antonína Szpyrce Vladislav a zákazníci na ní poznávají svého dědečka, otce, strýce.. Na etiketě vlastně najdete celý recept pro výrobu, tak jak se připravovala od Těšína po Čierne. Je tam zkaramelizovaný cukr, citrónová šťáva, skořice, hřebíček a taky med, ten v původních recepturách nebýval, ale příjemně zjemňuje chuť.

Kde se vaše likéry dají koupit a jaké další druhy vyrábíte?

Dají se koupit na hezkých místech. Při jejich výběru dám hodně na intuici. Příkladem může být krámek „U Pernikářky“ Pavly v Těšíně. Je to nádherná prodejnička a zároveň kavárnička a je tam i muzeum kočárků. Opravdu krásné místo. A jinak v informačních centrech, v muzeu v Lomné, v Goticu, v hotelích. Dají se objednat i na e-shopu, pak je máme na horských chatách a třeba taky na rozhledně Čantoryji. Pro některé chaty děláme i „privátní značky“, jako je například Vařonka z Gírové, která má etiketu s perokresbou Gírové, pak „Četynovka“ ze Skalky, na které je etiketa s jejich liškou. Jedinečná je „Ostrá borůvka“ na Ostrém, ve které je 40% alkoholu, je silnější než naše klasické likéry. Tu koupíte jen tam. Pak vyrábíme ještě jeden velmi zajímavý produkt - „Medovou kávu“. Ten vznikl ve spolupráci s „Kavárničkou u chalupky“ a paní Vlasta Orešanská dodává pro tento likér nejen kávu, ale navrhla i etiketu. Je v něm 1800 espress na 200 litrů likéru. Turecká káva se pro to nehodí, chutná úplně jinak, takže dcera dělá dva a půl dne espressa na jednu výrobu. Káva z Hrčavy je kávový Rolls-Royce a i když má likér jen 18% alkoholu, je výborný a nejlíp chutná podávaný se šlehačkou. Posledním z našich produktů je „Medová švestka“, to je domácí slivovice s medem. Přišli jsme na to, jak tu slivovici smíchat s medem, aby se neobjevil sediment, je to naše malé tajemství.

Který likér má největší úspěch?

Asi nejvíc ten první – medový likér s propolisem. Pořád má prvenství a pak samozřejmě „Mama z Tatóm“. Je to taková vlajková loď „Górolské swobody“.

Co Vás přimělo k tomu ucházet se o certifikát „Górolsko swoboda“?

Bylo to setkání s Leszkem Richterem, který je koordinátorem projektu. Potkali jsme se v polském Prudniku na trzích lidových tvůrců. Moc se nám tam líbilo. Teď se už v zahraničí prodávat nedá, museli bychom vytvořit další firmu a mít polské kolky a jen s ochutnávkou se jezdit nevyplatí. Ocenění „Górolsko swoboda“ jsme získali v roce 2009. Produkt „Mama z Tatóm“ vznikl o něco později a byl výsledkem spolupráce, na kterou rád vzpomínám. Antonín Szpyrc nám namaloval etiketu a Leszek Richter pomohl s texty. Ale určitě to nebyl jen náš nápad, vždy to nějak vyplyne z náhody, z toho, co a kdo nás potkává na cestě.

Zúčastnil jste se nějakých soutěží?

Všechny soutěže se týkaly „Mamy z Tatóm“ - V Jablonci nad Nisou, v Prudniku, v Zakopanem skončila první v soutěži o nejlepší regionální potravinu „Tatrzańska jesień“. Teď už se soutěží neúčastníme, získali jsme certifikát „Górolsko swoboda“ a to mluví samo za sebe. Posuzují se tam vstupní suroviny, podíl práce, tradice v regionu. Na začátku jsem nevěřil, že to vyjde a proto jsem byl z toho úplně v euforii. Jsem už několik let členem komise a všiml jsem si, že uchazeči jsou většinou skromní lidé zaujatí pro konkrétní věc. A nikdo nemá pocit, že má na ocenění nárok, nikdo to nebere automaticky.

Máte nějaký nový produkt?

Nově máme bonbóny s propolisem a je v tom i trocha numerologie. Zhruba po 10 letech od medového likéru s propolisem jsme přišli se sirupem s propolisem. Když jsme jezdili po trzích, vždy k nám přicházeli lidé, kteří chtěli něco bez alkoholu, něco pro děti. Sirup s propolisem se vyrábí trochu jiným způsobem než likéry a je taky zajímavý a specifický.  Po dalších 10 let, tedy letos, se objevily „Propolisky“ – bonbóny s propolisem. Je tam pořád ta motivace dělat nějakou tu „medicínku“, něco zdravého pro lidi. Finální recepturu jsme zkoušeli přes rok, ale ve skutečnosti jsme s tím začali o hodně dřív. Když se pokus nevydařil, odložilo jsme to na nějaký čas a pak to zkusili znovu. Zkoušeli jsme do bonbónů dávat i med, ale ta chuť nebyla úplně dobrá. Myslím, že se nám v Propoliskách podařilo spojit šetrnou ruční výrobu s přírodními surovinami. Někteří zákazníci říkali, že jim naše bonbóny připomínají chuť z dětství, jak poprvé zkoušeli med s voskovými víčky při vytáčení medu a to je právě ten propolis, který doprovází citrónová šťáva a karamelová chuť hnědého přírodního cukru. Když je vyrábím, zavřu se na celý den ve výrobně. Je to krásná řemeslná práce a hlava si u toho skvěle odpočine, úplně vypnu. Jedná se o nový druh bonbónů, které nemají srovnání.  Lidé je musí nejdříve ochutnat, je to běh na dlouhou trať. Překvapivě jsme jich zatím nejvíce prodali do jedné prodejničky v Plzni.

Je v současné době podnikání v tomto oboru těžké?

Je to asi v této době těžké. Všechno začíná být takové zvláštní, některé menší firmy končí po 20 – 30 letech podnikání. Já mám víru, že budeme pokračovat dál. Jsem vděčný za vše, i v tom se chci vracet k tomu, co bylo kdysi, kdy lidé za vše děkovali. Nic nebrali automaticky. Když se neurodilo, tak nebylo. Chci k tomu přistupovat s pokorou. Jednou jsem byl pozván do „podnikatelského inkubátoru“ do Knihovny Třinec na povídání o mém podnikání. Vyprávěl jsem o své vizi, že místo vidiny zisku na samém počátku je spíše důležité, aby si člověk uvědomoval, že to dělá pro druhé, že je to služba, kterou je třeba dělat s chutí a poctivě, a pak nás to může i uživit. S tímto vědomím to jde.

Jaké je vaše vzdělání a původní zaměstnání?

Mám přírodovědeckou fakultu. Studoval jsem v Praze přírodní vědy se zaměřením na hydrogeologii – podzemní vody. Zajímala mě historie země - paleontologie, hledání vody, geopatogenní zóny, zlomy v zemské kůře. Teď mě konkrétně zajímají prehistorické kultury, známé také jako prehistorické civilizace. Na dnech moří vědci objevili paláce staré desítky miliónů let. Jsou zachyceny snímky z letadel a ponorek. Nezapadá to do konvenční vědy a stále více se připouští fakt, že Darwinova evoluční teorie není schopna některé věci uspokojivě vysvětlit. Kromě toho se už 10 let věnuji meditačnímu cvičení Falun Gong. Dostal jsem se k tomu díky našim likérům. Jezdili jsme do Polska na „Targi zdrowia“, kde si jeden pán všiml, že sedím vedle stánku, nehýbu se a ono to tak trochu vypadalo jako meditace. A tak se se mnou dal do řeči a seznámil mě s touto tradiční kultivační metodou, která je stará více než 5000 let. Je založena na principu Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti a vede k harmonii.

Vy sám se léčíte vlastní medicínou?

Máme na kredenci Sirup s propolisem a Propolisky v misce, tak je to podle potřeby. Rád si dám bonbón autě.

Co Vás baví, co děláte ve svém volném čase?

Víceméně je moje práce i mým koníčkem. Pak samozřejmě rodina, mám dvě vnučky, taky zahrada a hlavně meditační cvičení Falun Gong, to i předcvičuji. V Číně se cvičilo od roku 1992 do roku 1999, ke konci už cvičilo 70 až 100 miliónů lidí. Tehdejší komunistický vůdce Číny pak cvičení zakázal a nařídil útlak jeho stoupenců, kteří jsou dodnes pronásledování, zavíráni do pracovních táborů, mučeni a nuceni k ilegálním odběrům orgánů. Zajímám se hodně pronásledováním v Číně a organizoval jsem s tím spojenou výstavu – Pravdivost-Soucit-Snášenlivost v umění. Jsou to krásné novorenesanční obrazy od umělců, kteří utekli z Číny, cvičí Falun Gong a tímto způsobem chtějí lidem ukázat pravdu. Jsem rád, že obrazy byly k vidění taky na Jablunkovské radnici březnu 2016. Kromě toho se také prostřednictvím spolku „Lidská práva bez hranic“ věnuji promítání filmu o pronásledování Falun Gongu na školách, aby si i děti uvědomovaly, co všechno se děje ve světě. Jmenuje se „Free China: The Courage to Believe“, byl natočen v roce 2012 a bohužel je stále aktuální. Film je smutný, ale má i pozitivní vyznění, že se ničím nesmíme nechat převálcovat.